Do určitého věku jsem se vždy považoval za velkého cynika. Nevím, zda-li to tak míval každý náctiletý metalista nebo většinové společnosti se vymezující člověk, ale já to tak svého času skutečně měl. Semknuté skupinky vrstevníků na učňáku poslouchaly převážně techno, drum’n’bass, ska případně punk. Když mi občas bylo dáno najevo, že poslouchám „odpornou“ hudbu, chtěl jsem asi natruc působit jako „odporný“ člověk, co všechno zlehčuje a vidí v ostatních hlavně to negativní. Zkrátka typická telecí léta. Dnes se naopak považuji za celkem citlivého jedince, s nímž dokáže dobře natočené drama emočně pohnout. Tedy ne, že bych plakal u tuctového sladkobolného slaďáku nebo při každodenních západech slunce, ale rozhodně nemám srdce z kamene. Co z toho vyplývá? Kovaný cynik nový film Darrena Aronofskyho s největší pravděpodobností odzývá a výrazně empatičtí diváci budou zase režiséra mezi jednotlivými vzlyky proklínat za samoúčelné citové vydírání.

Američan Darren Aronofsky si v bezútěšných příbězích libuje. Lákají ho lidská traumata, duševní i fyzické deformace, depresivní konce, duchovní symbolika a temnota. Všechna oblíbená témata už řadu let zhmotňuje skrze svůj režijní talent. Někdy tak činí s nekompromisní syrovostí (Requiem za sen (2000)), jindy zajímavé myšlenky utopí v moři abstraktních výjevů (Matka!, 2017), ale když na to přijde, dokáže publiku předložit i civilní, přímočaře podaný příběh (Wrestler, 2008). Na každý pád je výsledek vždy podtržen prvotřídní vizuální fasádou. Jeho poslední filmový příspěvek má pojetím nejblíže asi k zmiňovanému Wrestlerovi. Středobodem příběhu je v obou případech polámaná lidská duše, která se v životě dopustila řady chyb, vede sebedestruktivní život a má velice napjaté vztahy se svými nejbližšími. Avšak jeden podstatný rozdíl tu je. Hrdina z filmu Velryba má tentokrát reálnou naději dosáhnout aktu vykoupení za své hříchy. Nejsem si však jistý, jestli mu na krkolomné cestě za spásou bude držet palce i většina divácké obce.

Vysokoškolský profesor Charlie (Brendan Fraser) je vězeň. Celou mu však nejsou prostory nějakého nápravného zařízení, ale jeho vlastní tělo. Charlie je totiž bez mála tří set kilogramový homosexuál, který kvůli mladému muži opustil ženu a dceru. Později, po tragické smrti svého přítele, propadl navíc depresím a začal se neřízeně přejídat. Charlie už dávno neopouští vnitřek potemnělého bytu, v němž přežívá. Své studenty si drží pod kontrolou skrze online výuku a středobodem jeho příslovečného vesmíru je gauč, kde tráví drtivou většinu času. On sám je jakousi kulatou planetkou, okolo které krouží malé satelity v podobě několika dalších postav. Zdravotní sestra a jeho jediná kamarádka Liz (Hong Chau), křesťanský misionář Thomas (Ty Simpkins), bývalá manželka Mary (Samantha Morton) a vzpurná dospívající dcera Ellie (Sadie Sink), s níž se Charlie snaží úzkostlivě navázat zpřetrhané vazby.

Už první záběr filmu umocněný plíživým okem objektivu nám servíruje nehezkou realitu pěkně na stříbrném podnose. Jako nedobrovolně lapení voyeuři jsme nuceni sledovat morbidně obézního zpoceného muže, který sedí na gauči a masturbuje u puštěného gay porna. Pár znechucených jedinců možná v tuto chvíli pohoršeně odvrátí zrak, ale věřím, že většina trpělivých diváků manipulativní machinaci pana režiséra ihned prokoukne. Cílem je vyvolat sled progresivně postupujících pocitů. Počáteční odpor později nahradí pochopení a vše završí soucit s hlavním hrdinou. Charlie je opravdu velký chlap, až zvráceným způsobem se přejídá, zvrací, dáví se, ztěžka oddechuje a svým studentům tvrdí, že má rozbitou kameru, aby je ušetřil pohledu na sebe samého. Jenže přes všechnu tu mastnotu, pot a téměř přítomný zápach, má tenhle gigantický člověk srdce ze zlata, duši romantika a rozum hloubavého intelektuála.

Aronofsky si s námi opět hraje. Je to citový vyděrač, emocionální terorista, který ve svém aktuálním počinu osciluje mezi výjevy překypujícími upřímnou krutostí a dojemným sentimentem. I jeho starší díla měla, kromě perfektní formální stránky a umělecké nadstavby, smysl pro obsahovou provokaci a drsný přístup k hlavním postavám. Velryba je však úplně prvním snímkem, kde se dá s potencionální jistotou předvídat budoucí vývoj dějové linky. Ona příznačná nevyzpytatelnost, tolik typická pro režisérovu předešlou tvorbu, zde jaksi chybí. Vícevrstvý symbolismus, jenž prostupoval Matku! je v tomto případě zredukován na jednoduchou metaforu vycházející ze slavného románu Bílá velryba (1851). Pro někoho to bude úkrok stranou, nevhodně zvolené vstřícné gesto pro mainstreamové publikum. Za sebe říkám - příjemná změna. Vůbec mi nevadí, že Velryba pluje po zřetelně označené trajektorii a že dokáže nabídnout i porci nefalšované naděje. Nicméně, než se k ní člověk prokouše, musí zdolat obrovský kopec permanentní deprese. Darren Aronofsky opravdu netočí filmy, které si pouštíte každý víkend, to platí stále.

Devadesát pět procent stopáže je vměstnáno do jednoho bytu. Jakoby tyto stísněné prostory zároveň zrcadlily podstatu Charlieho těla, v němž je uzamčen. Každá postava je nešťastná a řeší nějaký problém, osobní životní selhání, neuvážený přehmat. Dveře bytu se otevírají, jednotliví protagonisté vstupují dovnitř a zkoušejí Charliemu pomoci, přivést ho na správnou víru nebo mu naopak plivou nahromaděný vztek rovnou do jeho velké tváře. Všichni vůči hlavnímu hrdinovi zaujímají nějaké osobní stanovisko a jejich dějové linky mají ucelený narativní oblouk. Tedy počátek, nějaký vývoj a vyústění.

Nejsložitější vztahová třenice je dle očekávání rozehrána mezi Charliem a jeho dcerou Ellie. Třaskavý mix lásky a nenávisti mezi těma dvěma patří k nejvýraznějším ingrediencím Velryby. Pomalu umírající groteskně obézní Charlie vidí v Ellie jen to dobré, což je palčivé obzvláště v momentech, kdy naštvaná dcera vypouští z úst opravdu nepěkné věci a dělá ještě horší skutky. Během pětidenního cyklu sledujeme postupný vývoj krajně zvláštního přátelství, jež kráčí vstříc bolestně dojemnému konci. Jestliže nám na počátku vyprávění Charlie připomínal pouze fyzicky nevábného ztroskotance, který svou vinou zapříčinil rozpad rodiny, na konci své mučednické cesty si žádá zasloužené vykoupení a režisér po nás chce, abychom u toho souhlasně přikyvovali. Jenže právě zde bude docházet, a dle dostupných reakcí také dochází, k výrazné polarizaci názorů.

Ne každý je ochoten akceptovat předvídatelné dějové zkratky, systematický útok na city a přehlídku sentimentálních dialogů. Chápu to, ale jako člověk, který se u filmu jednou za čas nechá rád dojmout, tohle všechno svorně přijímám coby bernou minci komorně pojatého příběhu, čemuž odpovídá i mé výsledné hodnocení. Pokaždé, když zhlédnu nový film, posuzuji, jak na mne působil, v jakém rozpoložení zanechal mou mysl. Na konci Velryby jsem uronil slzu. Stal jsem se součástí cílového publika, na nějž byla nastražena rafinovaná citová past. Ten panchart Aronofsky přesným výstřelem opět zasáhl mé srdce. Mám se ale zlobit na film jen protože fungoval tak, jak byl od počátku zamýšlen? To určitě ne.

Na herecké výkony asi nemá smysl příliš plýtvat slovy. Jen okrajově. Skromný casting je bez vyjímky výborný a třeba Sadie Sink zde úspěšně dokazuje, že není pouze uměle vytvořenou hvězdičkou populárního seriálu Stranger Things (2016). Největším lákadlem filmu je však k nepoznání namaskovaný Brendan Fraser. Kdysi nadějný herec, který svého času vylétl jako zářivá kometa a vlivem nejrůznějších okolností nakonec padl na herecké i psychické dno. Charlie je synonymem pro jeho velkolepý návrat na scénu a do značné míry i synonymem jeho turbulentní kariéry. Hercův výkon je stejnou měrou precizní jako fyzický. Vždyť samotný dokonale zpracovaný protetický kostým vážil neuvěřitelných sto třicet kilogramů. Charlie je skutečný, pozitivní, lidský, plný bolesti i upřímné laskavosti. Všichni herci odvádějí skvělou práci a posílají ústřednímu obrovi skvělé přihrávky, které pomáhají dokreslit jeho komplexní osobnostní portrét. Celou řadu všemožných festivalových cen, trofejí a potlesk kritiky Fraserovi přeji. Zaslouží si to.

Režisérův oblíbený kameraman Matthew Libatique využívá bezezbytku každý centimetr malého bytu. Efektní užití kamerových podhledů zdůrazňuje Charlieho monstrozitu a hranatý poměr stran 1,33 umocňuje klaustrofobickou atmosféru filmu. Fakt, že jde původně o divadelní inscenaci adaptovanou pro potřeby filmového média, se nikdo nesnaží zakrývat. Ostatně, scénář má na svědomí sám Samuel D. Hunter, autor oné divadelní hry.

Jestliže bych chtěl něco konkrétního filmu vytknout, pak to bude trochu na sílu tlačená linka okolo misionáře Thomase a s tím spojená řada konfrontačních otázek ohledně víry, Bible, Ježíše atd. Přítomnost Thomase tu má svůj význam, to nepopírám, ale jeho příběh dostává zbytečně moc prostoru a pro závěrečné vyústění není až tak podstatný. Nevím jak to má Aronofsky s Bohem, ale řekl bych, že půjde o velmi komplikovaný vztah. V celkovém důsledku je ovšem Velryba působivou charakterovou studií jedné fascinující lidské duše. Drásavým dramatem s obrovským hrdinou, jehož dokázal oživit neméně obrovský herecký výkon.